Máme se o koho opřít?

Člověk celkem běžně, v nejrůznějších životních situacích, hledá oporu o své rodiny, partnera, nejbližších přátel, kamarádů – zkrátka lidí, na které se může spolehnout. Je to celkem přirozené. Vždyť, co dělat jiného, když jsme v nějaké obtížné životní situaci?

A dětské organizace? Co když se oddíl dostane do situace, kdy potřebuje pomoc a podporu? Kdo je jeho rodinou, partnerem, nejbližším přáteli a kamarády – zkrátka, na koho se může spolehnout? Kde nacházejí dětské organizace, zvláště ty menší – bez zaměstnanců, oporu?

Přirozené je hledat oporu ve vlastím „ranku“. Proto se malé místní organizace sdružují v krajských radách dětí a mládeže. Ty dnes fungují ve většině krajů a postupně se profesionalizují. Jejich prostřednictvím jsou organizace zastoupeny i v České radě dětí mládeže. Tato struktura střešních organizací dává jistou míru záruky potřebné opory a nutno dodat, že ji organizace stále častěji využívají. Ne vždy a ve všech záležitostech to ale jde.

Jak je to tedy s oporou někde jinde? Obce, kraje, stát… Poslední dobou se mi zdá, že tyto instituce nám život spíše komplikují, než aby nám byly oporou. Snižující se objemy dotací (vždyť nejdřív se vždy bere právě v oblasti dětí a mládeže) s rostoucí nutností administrativy, některé zákony a vyhlášky, které nám život spíše komplikují a někdy ho i ohrožují. Kde je práce s dětmi a mládeží skutečnou prioritou zastupitelstev nebo úřadů? Myslím tím skutečnou prioritu podpořenou činy, usneseními a třeba i financemi, ne jen podporu deklarovanou ve volebních programech a prohlášeních.

Ne, není to tak zlé. Vždy se najdou lidé, kteří jsou ochotní pomoci a udělat něco i nad rámec vlastních povinností, aby pomohli. Na kraji Vysočina i na městském úřadě v Třebíči mám dobrou zkušenost a vlastně si nemám na co stěžovat. Dobří lidé se najdou všude – a věřím, že i na ostatních krajích, obcích i ministerstvech. Je to ale především opora jednotlivců v řadě případů dlouhodobě budovaná a vyjednaná.

Nemyslím, že bychom na tom, jako dětské organizace, byly extrémně špatně. To vůbec ne. Jen doufám, že se jednou dostaneme do situace, kdy budou všechny kraje a větší města mít svoji koncepci, práce s mládeží, podpořenou finančními prostředky. Že se lidé nebudou dívat na dobrovolníky našich organizací jako na poloviční blázny, kdy rodiče pochopí, že přihlásit děti do nějakého oddílu nebo kroužku je pro jejich dítě to nejlepší.

To bude ta skutečná opora. Opora, která nám všem skutečně pomůže. Nepřijde ale sama. Je před námi spousta tvrdé práce. Držím nám všem palce, abychom nemuseli hledat oporu jen sami v sobě, ve svém nadšení, ve svých střešních organizacích, ale abychom ji nacházeli na všech úrovních naší společnosti. Věřím, že se dočkáme…

Vyšlo v časopise Archa č. 5/12

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *